Pocit svobody, rozhovor s běloruskými spisovateli

Jak se dnes žije běloruským spisovatelům? Básnířka Nastassja Kudasavová a prozaik Sjarhej Kalenda absolvovali v České republice v květnu a červnu řadu vystoupení, čtení a diskusí na vysokých školách a v divadlech. A to na základě rezidenčního pobytu, který vznikl na popud Ambasády nezávislé běloruské kultury, Centra experimentálního divadla a Moravské zemské knihovny. Pobyt tvůrců zorganizovala a financovala Moravská zemská knihovna a zajistila jej její sekce České literární centrum. N. Kudasavová (1984) je básnířka, vzděláním filoložka a literární vědkyně. Jednu z jejích sbírek ocenil běloruský PEN klub jako nejlepší knihu roku. Spisovatel a redaktor Sjarhej Kalenda (1985)je vzděláním kulturolog, hebraista i absolvent fakulty mezinárodních vztahů. Píše prózu pro děti i dospělé, za kterou byl několikrát nominován na literární ceny a věnuje se také ilustrování. Rozhovor vedl spisovatel Marek Toman a přinášíme vám jej u příležitosti zahájení veletrhu Svět knihy, kde se představí řada dalších běloruských autorů v tematickém bloku „Hlas svobody – Bělorusko“.

Co jste očekávali, když jste odjížděli do České republiky, a jak to dopadlo?

NK: Neočekávala jsem, že tu bude takový velký zájem o Bělorusko a o běloruské spisovatele, upřímně řečeno, představovala jsem si, že budu čtyři týdny prostě psát. A pak se ukázalo, že tady mám připravený program, sedm vystoupení na univerzitách, v divadlech… a díky těm besedám jsem pochopila, že lidé se tady doopravdy zajímají o to, co se děje v Bělorusku, i ve mně. Je to prostě jiný svět.

V jakém smyslu?

NS: Člověk tady má jiný pocit. Pocit svobody, která tam není. Člověk si tady může zajít na koncert rockových kapel venku v parku, to u nás není možné. Je to pocit lehkosti, protože člověk se tu může setkávat, s kým chce, a mluvit o tom, o čem chce. A poslouchat jakoukoli hudbu.

SK: Mně bylo před odjezdem jasné, že jedu do země, která je absolutně svobodná a že bude pro mě složité pustit se tady do psaní. Věděl jsem, že sem přijedu s určitým běloruským traumatem, které mně překáží v práci.

A jak to dopadlo? Mohl jste tady pracovat?

SK: Uvědomil jsem si, že když se dívám na situaci doma zvenčí, cítím se daleko hůř. Začínáte totiž uvažovat, jak to bude vypadat, až se budete vracet, co se stane na hranici… a to mi zezačátku nedovolovalo pustit se do práce. Chodil jsem ale na procházky, a nakonec jsem v parku – bez internetu – začal přece jen pracovat. A pak všechna ta setkání na vysokých školách, v divadlech. Bylo to velmi zajímavé, ale někdy i tísnivé, protože tam padaly otázky jako „Co bude dál“?

Vadilo vám to?

SK: Dal bych přednost tomu, aby se lidé zajímali o mou zemi ne z politických důvodů, ale aby ten zájem byl spíše vědecký, literární, umělecký. Já nejsem žádný odborník, abych mluvil o tom, co se u nás má stát, na takové otázky já nemohu odpovědět. Kam směřujeme na tvůrčí úrovni, na literární, na umělecké, to ano, o tom mohu mluvit. A tady jsou vyhlídky dobré. Osobní život, to je něco jiného.

NK: Ani já si nemyslím, že bych mohla odpovídat na tyto otázky, protože nevěřím, že bych byla kompetentní člověk. Dívám se na zprávy, vždy jsem byla aktivní člověk, který věnuje pozornost tomu, co se děje, ale žádné politické komentáře bych dávat nechtěla. Jednoduše si myslím, že to není můj úkol. Každý má svůj úkol. U politika je ten úkol politický, kdežto můj úkol je psát. Tak si to pro sebe ohraničuji a na ostatní otázky odpovídám jen hypoteticky, k dalším věcem se mohu vyjadřovat leda soukromě.

Ovšem ve vaší poezii se objevily motivy týkající se současné situace v Bělorusku, Nasto?

NK: Já se zabývám výlučně literaturou. A to, že se v mém psaní objevily možná některé současné motivy, možná trošku víc sociální nebo politické, to prostě souvisí s tím, co teď všichni prožíváme a co člověk nemůže nevidět. Já se ale zajímám o témata, která bych nazvala spíš… věčná.

V básni o matce zabitého syna říkáte: „Hrdinu si nech! Vrať mi živého syna jen!

Vrať mi ho, obyčejného, slyšíš? Víc nechci.“ (překlad Maxe Ščura). To je sice věčné – ale zároveň velmi aktuální. Začala jste psát podobné verše pod vlivem současné situace?

NK: Ani nevím, jestli bych to dřív dokázala psát. Byla jiná doba a nic mě k něčemu takovému nenutilo. A teď to z nějakého důvodu nutné je – jde mi o jakousi podporu lidí. Třeba o podporu matky, která ztratila syna, o podporu lidí, kteří jsou v tísni, a já se pokouším postavit na jejich místo jako herec, který prožívá svou roli.

A jak tomu lidé rozumějí?

NK: Rozumějí tomu právě takhle. Děkují mi na sociálních sítích, kde své verše uveřejňuji. Děkují mi, že jsem to dokázala říci. Teprve když jsem uviděla ty reakce lidí, tak jsem pochopila, že ty verše nepřišly jen tak pro nic za nic a že mám psát právě takhle. Dnes je taková doba, kdy nemluvím o sobě, ale spíš se snažím vycítit, co cítí druzí lidé.

Co teď píšete vy, Sjarheji?

SK: Já pracuji s biblickými přikázáními Starého zákona, k nimž jsem připojil sedm smrtelných hříchů. Vytvářím takovou směs, beru jedno přikázání a k němu doplňuji jeden hřích a tímto způsobem vytvářím syžet. Například jsem spojil přikázání „Nezabiješ!“ a hřích obžerství. Takže ta moje postava přichází z jídla o rozum a stane se šíleným lovcem, když to shrnu.

Je to groteska?

SK: Groteska, a zároveň pokus o jakousi mytologizaci dění. Podstatné je, že my si teď musíme syžety vybírat. Nemůžeme psát o všem, o čem chceme. A já si myslím, že pro spisovatele je nejdůležitější najít věčná témata, tedy ta, která budou platit déle, než jakýkoli režim.

Píšete také knihy pro děti. Ty vyprávějí o čem?

SK: Začínal jsem kdysi krátkými, minimalistickými příběhy, hlavně ze světa zvířat. Každý příběh vyprávěl o přátelství, o tom, jestli si přátel dost vážíme… a byla dost smutná. Pro některé děti možná až moc. Později, když už jsem měl vlastní děti, jsem vymyslel knihu Baltské ponožky, což jsou příběhy, které pracují s různými druhy dětského strachu. Mělo by to být zajímavé pro děti i pro dospělé. Pro každou skupinu funguje trochu jinak. Od jednoduchých strachů u dětí přechází k těm složitějším.

Proč zrovna ty ponožky?

SK: Souvisí to se vzpomínkami na pobyty u Baltského moře. Vždycky tam bylo špatné počasí… navíc ty příběhy se prolínají s hračkami, vzniklými z ponožek. Někdo si z ponožek udělal míčky, někdo psíka. A ty hračky potom pomáhají vyrovnat se se strachem.

Nasto, v jedné své básni říkáte: „Zde by zemřeli zoufalstvím Kafka, Huxley i Orwell“ (překlad M. Ščura). Proč právě oni?

NK: U nás se hodně žertuje, že žijeme v románu 1984 od Orwella. To téma se prostě neustále vznáší ve vzduchu. Je to něco, co lidé prožili, a pochopí, o čem to je.

A není tato doba možná složitá pro vaši zemi, ale dobrá pro spisovatele?

NK: U nás se částečně ozývají i takové hlasy, od literárních kritiků, že to, co se píše teď, je jen taková literární publicistika. Že se vztahuje jen k dnešnímu dni. A že se může stát, že později už to nikoho zajímat nebude. Že se v tom dneska vaříme, ale pak to důležité nebude. Nevím. Pro mě je těžké to říct. Já se nemůžu na sebe podívat zvenčí. Chtěla bych ale psát tak, aby ty texty platily i později. Aby dnes i později porozuměli základní pravdě života. Tedy, že lidi nemají zabíjet jeden druhého.

Až se budete vracet, budete muset jet hodiny autobusem, protože létat se už nedá. Kudy pojedete?

NK: Přes Varšavu. Doufám, že všechno bude v pořádku. A pak se vrátím k dětem a budu pokračovat v tom, co jsem tady začala. Doma bych toho nenapsala zdaleka tolik jako tady.

Pokud srovnáte Bělorusy a Čechy, co vám vychází?

NK: Já se vyhýbám generalizaci, ale já vždy spojuji temperament s přírodními podmínkami. My jsme lidé z rovin, a proto je u nás všechno takové vyrovnané, a to se týká i temperamentu. Česká republika mi připadá ovlivněná horami, které ji obklopují, taková kompaktní… a Češi? Nevím, ale připadají mi velice uvolnění.

SK: Mně připadá, že když mluvím s Čechy bělorusky, rozumějí mi. Ten jazyk je trochu podobný polštině, trochu ukrajinštině, cítím tady určitou blízkost. Vím, že mohu popsat, co myslím, a oni mi porozumějí. S Čechy nás toho spojuje hodně. A v mém případě ještě něco navíc.

Co?

Jedná se o příběh mého pradědečka. Jmenoval se Josef Kalenda a za první světové války ho povolali do ruské armády. Na území Polska ale dezertoval, jak mi vyprávěla prababička. A ve Švejkovi jsem pak našel dvě stránky o ruském dezertérovi, se kterým se tam rakouští vojáci setkali – na území Polska. On se tam s nimi spřátelil a popíjel. A jméno Josef Kalenda se ve Švejkovi vyskytuje také. Z války se můj pradědeček už nevrátil. A já se setkám ve Švejkovi se stejným  jménem a stejným příběhem. Takže může být, že s Čechy mě toho spojuje opravdu hodně. A co se týká temperamentu… připadá mi, že jsme si s Čechy dost podobní, takoví klidní, všechno se snažíme řešit rozumem.  

PS. Příslušnou pasáž o ruském dezertérovi se autorovi tohoto rozhovoru nepodařilo ve Švejkovi objevit. Švejk se ovšem setkává s českými zběhy při své putimské anabázi.